Kamil ÜbelauerKamil Übelauer

Tre Cime – dvojí rande s legendou

foto_00_DSC_7130_titulní.jpg

Psal se rok 2010, bylo mi čtyřicet a v říjnu mě čekala má první fotoexpedice do nitra italských Dolomit. Od doby, kdy jsem začal vážněji fotografovat, byly právě Dolomity mou vysněnou lokalitou a proto jsem byl velmi rád, že jsem se stal členem malé čtyřčlenné výpravy a dveře ke splnění mého snu se otevřely.

Sledujte nás na facebooku a neunikne vám žádný fotopříběh.

Když se řekne Dolomity, vkrade se mnoha lidem do mysli mezi prvními jméno Tre Cime. Magické, monumentální a legendární tři věže v srdci Sextenských Dolomit. Snad tomu tak mělo být, že první kroky naší výpravy tenkrát vedly právě k nim. Proč nezačít naše dobrodružství právě zde na jednom z nejslavnějších míst Dolomit?

Po desetihodinové cestě z ČR jsme v brzkém odpoledni zastavili na břehu jezera Lago di Misurina. Zde proběhl první vizuální kontakt s tímto skalním útvarem, honosně se tyčil k nebesům kousek za jezerem a zval nás k sobě nahoru.

foto_01_DSC_5271

Natěšeně jsme vyjeli vzhůru k chatě Auronzo, kde jsme na rozlehlém parkovišti odstavili auto, naložili na záda plnou polní a vyrazili na trek do sedla Forcella Lavaredo. Během pěšího přesunu jsme každým krokem hltali monstrózní okolí, především rozeklaný masív Gruppo dei Cadini na nás působil okouzlujícím dojmem. Stále jsme se však těšili především na to, až se postavíme přímo na úpatí čelem k Tre Cime a pořídíme fotografie, které budou samozřejmě a jak jinak naprosto úžasné.

S každým krokem, kterým jsme se přibližovali k cíli, se ale horšilo počasí. Přes naše čepice se najednou začaly převalovat mraky, při příchodu do sedla Forcella Lavaredo jsme se brodili v jakési bílé břečce a Tre Cime? Ty se ztrácely v chuchvalcích mlhoviny, která se dokázala rozplynout vždy jen na několik vteřin po dlouhém předchozím čekání. Byli jsme rádi, že se nám podařilo je vůbec vyfotografovat:

Fotografujete? Pošlete nám váš vlastní fotopříběh.
foto_02_DSC_5406

Jelikož se začalo rychle šeřit, nechali jsme Tre Cime být a věnovali se pracnému hledání nějakých rovných ploch pro umístění našich stanů. Večer jsme se uložili ke spánku s tím, že ráno bude vše jinak a naše chvíle teprve přijde. Nepřišla.

Místo ní celou noc pršelo a ráno nás do obličejů bičovala sprcha pichlavého mrznoucího mrholení. Tre Cime se ztrácely kdesi za oponou husté mlhy a svou tvář nám prostě neukázaly. Ze sedla jsme na zpáteční pochod odcházeli velmi zklamáni, nicméně jak se později ukázalo, nebyl ještě všem dnům konec.

Uběhly další čtyři dny naplněné parádními zážitky a skvělým počasím v jiných lokalitách Dolomit a my se rozhodli se na poslední den naší výpravy přemístit zpět na Auronzo a pokusit se o reparát. Vše se od počátku jevilo dokonale, pohled na Tre Cime od jezera v Misurině nás opět naplňoval velkými nadějemi, ovšem než jsme vyjeli nahoru a došli do sedla Forcella Lavaredo, nastalo jakési prapodivné deja vu. Tre Cime byly opět utopeny v hustých cárech mlhy a jediné, co se mi do soumraku podařilo zachytit, byl tento exemplář:

foto_03_DSC_7007

Že bychom měli opravdu takovou smůlu? Už podruhé během jednoho týdne jsme usínali s vírou v platnost pořekadla „ráno moudřejší večera“. Před čtyřmi dny neplatilo, takže napodruhé – taky ne!!! Ráno byla taková mlha, že jsme nejen že neviděli na Tre Cime, ale ani na své stany stojící jen pár metrů od sebe! Absolutní zmar a beznaděj! Dvakrát dvacet Euro za výjezd po soukromé silnici na Auronzo, dvakrát hodinový přesun v plné polní do sedla, dvě noci v dešti a hnusném počasí na kamenitém podloží a my odjedeme domů bez pořádné fotky Tre Cime? Vše spělo k tomu, že se tak opravdu stane.

Zatímco tři členové výpravy včetně mě seděli ve stanech a doufali v zázrak, čtvrtý člen si sbalil své nádobíčko a se slovy „jdu někam nahoru“ vyrazil po suťovisku do bílé tmy. Byl pryč asi hodinu, u nás v sedle se za tu dobu krom velkého množství našich jadrných výrazů nic podstatného neudálo. Pak se však kolega vrátil a když nám sdělil něco ve smyslu:

„Zvedejte se, blbouni, a koukejte se vyškrábat trochu výše, máte tam Tre Cime jako na stříbrném podnose.“

V tu chvíli jakoby nám bouchla pod zadnicemi petarda a zahájili jsme společně nekoordinovaný útok na zdolání vyšších pozic. Já jsem během 10 minut došel k jakémusi tunelu vedoucímu do skály a když jsem se otočil a zvedl oči k nebi, vyčníval z mlhy jako přízrak vršek Tre Cime! Za pár okamžiků se mlha přitlačila více k zemi a já zažíval extázi.

foto_04_DSC_7067

Pořídil jsem několik fotek a pak usedl na jeden z velkých balvanů a jen tupě zíral.

„Tak tohle jsou tedy Tre Cime … úžasné. Přímo tady přede mnou a v plné kráse.“

Přes sedlo tekla mlha a já se toho pohledu nemohl nabažit. Teprve v onu chvíli bylo našim očím poodhaleno i území kolem tohoto skalního útvaru a mohli jsme tak velmi snadno zjistit, jak blízko jsme těmto věžím vlastně dvakrát byli a přitom je neviděli.

foto_05_DSC_7123
foto_06_DSC_7127

Cíl byl splněn. Pomalu jsme se začali vracet ke svým stanům, mlha řídla, přes ni se prodíraly už i první sluneční paprsky. Po obloze začaly plout mráčky v podobě pověstných beránků a my si mohli u stanů udělat pár památečních záběrů a několik fotografií Tre Cime v různých kompozičních variantách. Ze sedla jsme hodinu před polednem odcházeli s velkou radostí a úlevou zároveň.

A můj osobní pocit? Tohle druhé rande bylo nezapomenutelné. Tahle kráska dělala dlouho drahoty, když pak ale povolila, učinila tak s plnou parádou. Jsem jí za to dodnes vděčný. O rok později jsem se za ní vydal znova, to už je ale docela jiný příběh.

Kamil ÜbelauerKamil Übelauer

Amatérský fotograf a příležitostný cestovatel, milovník krajinných a horských scenérií zasažených nevšedními klimatickými a světelnými podmínkami. www.ubefoto.cz

  • Ze Sněžky až na Králický Sněžník

    Focení je pro mě jedinečná záležitost. V mém životě zabírá velkou část a ne jen v životě, ale také v srdci. Aby to teď nevyznělo špatně, na prvním místě pro mě samozřejmě vždy je a …

  • Drábské světničky, Český ráj

    Letošní léto pro mne bylo velkou fotografickou i osobní inspirací. Osobní inspirací se mi stal náš téměř roční syn, díky kterému se mi každý den naskýtá možnost sledovat zázrak, který příroda činí na nás – …

  • Moře z mraků obklopilo Sněžku

    „Na horách napadlo prvních deset čísel sněhu.“ povídá Valtr – kolega z práce. Obrátil jsem se na něj a když se naše pohledy střetly, bylo jasno. Už se známe tak dlouho, že není potřeba zbytečných slov. …